STARÝ···KOLA

Instagram ikona Spotify ikona Napiš mi

Malevil Cup 2022

#racereport | 16. června 2022

Psal se rok 2012, když k nám na sever na ranč Malevil v Lužkách prvně zavítalo ME v bajkovém maratonu. Já byl ten rok v laufu. První Dolomity na silničce, stokilometrový Malevil Cup s mistrovským nádechem a na závěr sezony bajková maturita Rallye Sudety. Deset let je dlouhý časový úsek v životě lidském. Pokud nejdeš dál, spolehlivě zvládne anulovat všechny dosažené mety, výsledkové listiny zmuchlat a zahodit:) Osm let jsem makal, čas od času sebou seknul a zase se zvedl. Dva poslední roky ale nebyly dobré. Návrat ME na ranč Malevil se měl stát motivačkou pro další zvednutí. Jako bájný Fénix z popela, ideálně na nějaké retro vykopávce.

Malevil Cup 2022

Týden před závodem už bylo jasné, že Fénix na trati spíš shoří na troud, a to nikoliv kvůli avizovaným teplotním rekordům. Měsíc špatné životosprávy, kavárenského povalečství a první vyjížďka ve středu před závodním víkendem... to vše zavánělo průšvihem. Přece ale nevysrabím svůj velký comeback. Teď, když mám ostře nabito svou první 29tkou! Teď, když jsem vyhecoval své bývalé parťáky (OK, kluci měli natrénováno a chystali se na kilo, takže by nad mým zbabělým činem nejspíš jen pobaveně máli rukou). Bylo rozhodnuto. Ono osudné sobotní ráno si chystám věci, v Jablonném vyzvedávám číslo, na parkovišti u ranče se penetruji opalovacím krémem a následně se oblékám do růžového dresu. Když trpět, tak alespoň ve stylu!

Zpět na náměstí v Jablonném si mě nachází Laurent. Veselá příhoda z pátku před závodem. Facebookový retro-MTB profil webu Dirty Sundays z USA, který sleduji, uveřejnil ve storýčku až podezřele povědomou krajinu s kapličkou. Jeho majitel přijel k nám na sever závodit. Slovo dalo slovo a teď tu stojíme vedle sebe. Jen na chvíli. Startovní výstřel a hurá, vyrážím ze zadních řad. Rozjezd mívám vždy pomalý, takže mě neznervózňuje ani dvojice koloběžkářů, kterou se mi v úvodu závodu nedaří setřást (až u Janovic je nechávám za sebou). A vůbec, společnost mi dělají různé typy bajkerů, na které jsem nebýval deset let nazpět zvyklý… Aby nedošlo k mýlce, vždy jsem je obdivoval v duchu hesla: “Není umění trpět na trati čtyři hodiny, ale osm”.

Malevil Cup 2022

Prvních 40 kilometrů dobrý. Kolo drží, já překvapivě taky. Až podivně hladce překonávám Lužické hory z jihu na sever a ze severu na jih. Tzn. z Polesí přes Tobiášovu borovici do Hrádku a z Hrádku přes Popovku zpět do Polesí. Na Kristýně si dokonce dovoluji malý nástup. Děsí mě totiž osazenstvo pláže, kolem které vedou poslední metry trati před první občerstvovačkou. Všechny hezký holky asi fandí na Popovce… říkám si. Začínám si vizualizovat malý zázrak. To je ale troufalé a vesmír mě hned tříská přes prsty. Přichází druhá občerstvovačka v Petrovicích, první brdky v Německu a první ukrutná bolest. Stoupání na Heideberg sesedám do škarpy a cpu gely. Nakonec mě můza ještě jednou naposledy líbá a já silou (posledních zbytků) vůle vstávám. Vydávám se vstříc výhni dosahující podle mě ke 40 stupňů Celsia na slunci. Pěšky.

Malevil Cup 2022

Jak říkal Emil Zátopek, Dnes trochu zemřeme. Já na těch německých 20 kilometrech umírám několikrát. Nakonec ale přeci jen vítězí duch nad hmotou. Zbytek trasy to táhne do kopců moje hlava. O těžké sjezdy se s přehledem stará moje 29tka. Jede jak tank a přibližuje mě k cíli. Na občerstvovačce v Oybinu se od jezdců na pořadatelských motorkách dozvídám informaci, že za mnou už je jenom 15 dalších zoufalců. Předjíždí mě důchodci a několik lidí se mě ptá, jestli něco nepotřebuju. Předjíždí mě dokonce i koloběžkáři... opět! Útěchou mi může být fakt, že minimálně jeden z nich na tom není o moc lépe, než já.

V posledním a nejtěžším stoupání na Hvozd vidím trpaslíky. Jdu samozřejmě po svých a na vrcholu pláču. V následujícím sjezdu potkávám kámoše z Horský služby a nejsem schopen mu říct kloudného slova. Hlava mě ale opět drží nad vodou. S vidinou posledních kilometrů to sypu po loukách nad rančem do cíle. Koloběžkáře nechávám za sebou. Cílem projíždím na krásném 160. místě (z celkových 166 klasifikovaných závodníků v kategorii muži absolutně). Laurent, čekající na svou ženu (myslel sem si, že mě už dávno převálcovala), mě fotí. Pak v reakci na mou žízeň po pivu pronáší něco ve smyslu "Nedal jsi do toho všechno. Když já mám v cíli chuť na pivo, vím, že jsem do toho mohl dát víc." Na to mu lakonicky odpovídám, že "my Češi to máme jinak a na pivo máme chuť kdykoliv, kdekoliv, po jakémkoliv výkonu" a jdu hledat Radka, Zdendu a pípu. Konec dobrý, všechno dobré. Pivo chutná skvěle, i když jde jen o Gambáč. Nová motivace nalezena. Takový výprask už nechci absolvovat. Fénix je vzhůru.

Chci na Homepage!