STARÝ···KOLA

Domů

Blog

Sbírka

Podcast

Pár slov

„Proč to sakra děláš?” Otázka, kterou si kladu pokaždé, když z mého bankovního účtu odchází peníze za kola a komponenty, jejichž hodnota se pro tu pokrokovější část cyklistické obce pohybuje na úrovni ceny kovu ve sběrně. Rozuměj: proklatě nízko. Jednoho listopadového rána jsem sednul do auta a vypravil se do holandského Arnhemu prozkoumat duši Jeroena van Roekel, který od sešrotování zachránil již téměř 800 kol a ve vášni pro stará horská kola hraje v Evropě a možná i na světě prim. Rozhodl jsem se porovnat svůj mindset s jeho a zkusit si lépe odpovědět na to své prokleté proč.

Když jsem v Arnhemu stanul před prosklenou stěnou Mountainbike Musem, zahlédl jsem Jeroena sedícího na baru a luštícího s pomocí lupy cosi ve svém telefonu. Nepřekvapilo mě to. Dobrovolník, který se mu stará o e-mailovou korespondenci, mě na to upozornil, když jsme začali domlouvat rozhovor. „Pošli Jeroenovi textovku nebo hlasovou zprávu, na návštěvě mimo otvíračku se určitě domluvíte. A ber prosím v potaz, že má velmi slabý zrak. Přesto se mu podařilo nasbírat téměř osm stovek kol a posledních osm let do své vášně vložil všechen volný čas”. Respekt, řekl jsem si tenkrát a nebylo to naposledy, co jsem před Jeroenem smeknul pomyslný klobouk.

„Je to víc jak full time job, je to vášeň. Bez ní by to dělat nešlo. Určitě ne tady v Holandsku a určitě ne v rozsahu, v jakém to děláme my,” řekl mi Jeroen v momentě, kdy jsme usedli ke kamnům po téměř dvouhodinové komentované prohlídce muzea. S nadšením mi ukázal to nejlepší ze své sbírky a ani v nejmenším během toho nepůsobil jako člověk s hendikepem. Naopak, takovou energii by mu mohl závidět leckdo „zdravý”.

Mizerný zrak od narození

Ve škole si nejdřív mysleli, že se Jeroen není schopen naučit číst. Ze základní vojenské služby ho vyhodili po třech měsících poté, co zjistili, že má mizerný zrak. Jako teenager i přes svůj hendikep proháněl BMXko. V šestnácti zvládl udělat papíry na moped, ale jízda na něm ho nenadchnula. Právě v jeho sedle ale dojel před cykloobchod, jehož vitrínu zdobilo nablýskané horské kolo značky Panasonic. Jeroenovi spadla brada a pro sebe si tiše zamumlal „What the fuck”. Psal se rok 1989, doba velkých změn. Prodat moped, všechna kola, něco doplatit a ozvézt si Panasonica domů.

„Natáhl jsem džíny, vzal koženou bundu, čepici a šel jezdit do lesa jako Hans ‚No Way‘ Ray,” směje se Jeroen. Zacházení po vzoru pionýra biketrialu a extrémních kousků na horských kolech se Panasonicu nezajídalo. Po roce a půl byl na odpis a vystřídala ho kanadská kultovka Rocky Mountain. Na wishlistu byl sice model Cirrus s křížovým rámem a XTéčkem, peníze ale vyšly jen na nejdostupnější model Stratos. A bylo zaseto na nesplněné klukovské sny. „V hlavě mám vzpomínku na dva časáky, které jsme v mládí pravidelně sjížděli a tekly nám u toho sliny. První byl Playboy, druhý Mountainbike Action. Už tenkrát mě víc brala technika, míň pak reporty ze světových pohárů a rozhovory s tehdejšími hvězdami MTB pelotonu.”

Jeroen si začal kola skládat k obrazu svému a jeho návštěvy místních cykloobchodů nabraly na intenzitě. „V koutě jednoho z obchodů jsem si všiml starých kol. Řekli mi, že je můžu koupit za pár guldenů, jinak je druhý den odvezou do šrotu. Nešlo říct ne. Už tenkrát mi blesklo hlavou, že to nejsou jenom kola, ale i technické památky své doby. A že já tohle dědictví ve šrotu shnít nenechám,” říká Jeroen a doplní to peprným výrazem. Během rozhovoru jimi prokládá emocemi nabité pasáže a já ho naprosto chápu. Je to otevřený chlap. Jen jednou se u svého klení zastaví, zasměje se a řekne mi: „To tam prosím tě nedávej.”

Výkup jede na plné obrátky

„Máte tady něco staršího na prodej?”
„Jasně,” říká prodavač a ukazuje u toho na staré GTčko.
„Zrovna jsme na to dali zbrusu nové véčkové brzdy,” dodává s úsměvem.
„Ksakru, proč?” pronese Jeroen v duchu.

S odchodem cantileverů do věčných lovišť podle něj odzvonila hrana jedné krásné éře horských kol. (poznámka autora: Pamatujete na Miguela Martineze? Malý Francouz, mistr světa, který na cantilevery nedal dopustit. Nedivili bych se, kdyby mi někdo řekl, že véčka úplně přeskočil a přešel rovnou na kotouče.)

Kola začala přibývat a mě zajímá, kde na to všechno Jeroen vzal, když byly jeho začátky tak skromné. „Lákala mě stavařina, ale měl jsem problém najít zaměstnání, báli se mě vzít do party. To mě dovedlo k založení vlastní malé firmy. Na zakázky jsem jezdil na kole, za sebou vozík s materiálem a nářadím. Když toho bylo víc, pomáhal mi s dopravou táta,” říká Jeroen a dodává, že kolo v té době používal i jako prostředek pro vyklidnění. „S hendikepem můžeš být buď naštvaný na to, co nemůžeš dělat, nebo se můžeš radovat z toho, co dokážeš. Moje byla vždy ta druhá cesta.” A ještě jednu věc podotýká. „Úspěch v práci na sebe nenechal dlouho čekat. Přinesl peníze a s tím i možnost koupit si na internetu víc kol.”

Když se v životě daří, musí se zákonitě dříve nebo později něco pokazit. Jinak by nebyl vesmír v rovnováze. Jeroenovi se vesmír notně pokazil před devíti lety. Vyhořel, zabalil to v práci a do toho se po třiadvaceti letech manželství rozvedl. Trefně svou tehdejší situaci hodnotí slovy: „Everything went downhill.” Obratem ale přichází s pozitivy, která si na krizi našel. „Celou dobu jsem kvůli práci tajil svůj hendikep. Moje reference byly kvalitnější než ty konkurenční, i tak jsem se bál, že o zakázky přijdu, když se to provalí. V krizi přišel coming out. Začalo mi to být jedno,” říká Jeroen. Díky tomu, čím si prošel, svůj hendikep postupně přijal. Dokonce začal dojíždět na rehabilitaci, kde ho učili, jak s ním lépe fungovat. Třicet až pětatřicet kilometrů cesty za terapeuty dával jak jinak než na kole. Vzbuzoval tím velký rozruch. „Nechápali, že mi dělá menší potíže držet se čáry na silnici než v cizím prostředí hledat to správné číslo autobusu.”

Návrat zpátky do školy

Aby se vyhrabal z krize, zaměřil se na to, co ho opravdu naplňuje, na kola, jejich historii, na záchranu technického dědictví. Celé roky nosil v hlavě myšlenku založení muzea horských kol. Pro její naplnění se mu ale nedařilo najít vhodnou budovu. Teď už tomu měl být vesmír nakloněn. „Zavolal jsem na magistrát v Arnhemu a jim se můj nápad líbil. Shodou okolností zrovna dokončovali seznam nemovitostí, kterých se chtěli zbavit. Nabídli mi za dobrou cenu starou školu, tak jsme si plácli,” popisuje Jeroen stěžejní moment svého života. „Škola byla ve špatném stavu, já byl ve špatném stavu. Já měl ale díky své stavařské praxi navrch. Začal jsem ten dům postupně dávat dokupy a vysekali jsme se z toho oba,” říká Jeroen a ukazuje mi, co všechno je v muzeu „custom build”. Několik kilometrů palubek padlo na obklady zdí. Bar, vitríny i pódia na kola v jednotlivých třídách, kde se nachází hlavní část expozice, to vše nese otisk Jeroenových rukou a rukou jeho party dobrovolníků. Plno materiálů je navíc opětovně použito v souladu s principem re-use. Na to klade Jeroen velký důraz a mě je jasné, že to není žádná póza. Vychází to z jeho životního přesvědčení.

V době koupě budovy měl Jeroen ve sbírce přes 600 kol. Mimochodem, drtivou většinu z nich, včetně největších šperků, koupil v Holandsku, což prý svědčí o velkém nadšení Holanďanů pro horskou cyklistiku. Když se zeptám, kde je všechny skladoval, jen se zasměje a začne vyprávět, jak se tehdy Arnhemem začaly šířit zvěsti o jistém šíleném sběrateli. Muzeum dalo sbírce punc oficiality, dnes je oficiální neziskovou organizací se vším všudy. Zrovna oficialita ale Jeroenovi příliš na srdci neleží. „Moje přítelkyně se před lety vrhla na studia muzeologie. Přišla za mnou s tím, že to dělám přesně tak, jak jim ve škole říkali, že se to dělat nemá. Já ale jdu svou vlastní cestou a od státu nebo od města tím pádem nemám ani euro. Nestěžuju si na to, jsem svobodný, nemusím se nikomu zpovídat.”

Kdo muzeum podporuje vehementně, jsou dobrovolníci. Když na tuhle partičku dobrých duší přijde řeč, Jeroen chvíli hledá slova. Evidentně je dojatý. „Mám husí kůži pokaždé, když o nich mluvím. Nebýt jich, není ani muzeum. Drželi mě nad vodou v těžkých časech, kdy jsem si říkal: ‚Co to tady ksakru děláš.‘ Určitě o nich musíš napsat,” naléhá. Dobrovolníci pomáhají jak s opravami budovy, tak s jejím provozem, s akcemi nebo jen za barem. Jejich dalším důležitým úkolem je katalogizace sbírek. Nejen kol, ale i součástek a literatury. „Během pandemie jsme všechna kola vytáhli na dvorek. Zůstala mezi nimi jen titěrná ulička kterou se skoro nedalo chodit. Když jsme to viděli, uvědomili jsme si, že stojíme před něčím fakt velkým. Některá kola jsem dokonce viděl po tak dlouhé době, že už jsem ani netušil, že je mám. Dnes mi k lepší orientaci slouží papírová kartotéka čítající 650 kol. Dohromady tady pak máme zhruba 780 kol. A to počítám jen ta, která jsou kompletní.” Ve všech místnostech totiž visí rámy, ráfky, kola, v tělocvičně je jedna celá stěna vyplněná odpruženými vidlicemi. Pro úspěšný rozvoj muzea je důležitá i propagace a komunikace s fanoušky. Tento úkol stojí také na bedrech dobrovolníků, jak jsem se ostatně na úplném začátku své cesty přesvědčil na vlastní kůži.

Největší sbírka v Evropě

Filozofie, kterou Jeroen promítá do svého sbírání, je vlastně velmi jednoduchá. „Nezaměřuji se na žádné konkrétní období ani na konkrétní značku a už vůbec se neomezuji na určitou úroveň kvality a výbavy. Jsou lidé, kteří sbírají jen ty nejdražší Kleiny nebo Yeti. Znám sběratele v Itálii, který má od Yeti téměř sto kol. Mým cílem není chvástat se, jak luxusní mám sbírku. Chci zachovat dědictví horské cyklistiky a zachytit její technický vývoj v celé pestrosti. To bych specializací nikdy nedokázal,” říká a dodává, že pro automobilovou historii je ostatně stejně důležité Ferrari 250 GTO jako VW Beetle, oba vozy svým způsobem posunuly celé odvětví kupředu. „Vedle kol samotných jsou pro mě důležité i jejich příběhy. Máme je pečlivě zaznamenané, jejich sběr je součástí pravidel katalogizace. Jsou tu kola, která si majitelé koupili za první vydělané peníze, kola, která objela svět, kola po zesnulých, která nám věnovali jejich blízcí ve snaze zachránit ty stroje od šrotu. Upřímně, takové příběhy jsou pro mě hodnotnější než cena toho kterého exempláře na eBay, na tu já upřímně kašlu,” směje se Jeroen.

I přes velmi volné mantinely budování sbírkového fondu, platí pro muzeum pár pevných a neměnných pravidel. „Zaprvé, v muzeu nevybíráme vstupné. Náš slogan je: ‚Mountainbike Museum, our museum‘ a tak k tomu opravdu přistupujeme. Tohle místo patří všem, kteří milují horská kola. Zadruhé, nic ze sbírek neprodáváme. Sběratelé to na mě pravidelně zkouší, ale mají holt smůlu. Věci, které si tady můžeš koupit, najdeš za barem. Pivo, kafe, jablečný koláč a podobně. Také jen velmi zřídka nakupujeme, protože máme omezený rozpočet. Většinu kol nám lidé darují. Třetím a posledním pravidlem je ‚Having fun‘. Bereme věci s nadhledem a užíváme si to,“ uzavírá výčet Jeroen. Ke třetímu pravidlu se ještě několikrát vrátí. Třeba když popisuje, jak čas od času dělá trailového průvodce a své svěřence motivuje slovy: „Když to zvládnul slepej chlápek, zvládneš to i ty.” Nebo když se rozohní nad tématem ekologických aktivistů, kteří si myslí, že cyklisté na horských kolech chtějí zničit přírodu. „Přitom já přírodu miluju. Horská kola jsou pro mě hlavně o jezdci, kole a okolní přírodě. Tak jednoduché to je. Sednu na kolo, jedu a užívám si svobody, bez GPSky, bez Stravy, kolikrát i bez svého telefonu,” říká Jeroen. V Holandsku prý k tomu nejsou vůbec špatné podmínky, mají víc jak 250 trailů určených pro horská kola. Jeden z nich začíná dokonce třicet metrů za muzeem. Během pandemie na něm začalo být rušno. Lidé objevili kouzlo cyklistiky mimo silnice, což je podle Jeroena dobrým znamením.

Zpátky ke sbírce. Ptám se Jeroena, co ho z historie horských kol baví nejvíc. „Obdivuju kola z počátku éry horské cyklistiky, osmdesátá a raná devadesátá léta jsou moje srdcovka. Celý průmysl se v té době začal posouvat kupředu. Nejprve se improvizovalo za vydatné pomoci dílů ze silničních kol, BMX nebo z motorek. Později přišly na trh první díly navržené speciálně pro MTB. Obecně ale výrobci pracovali s tím málem, co tehdy bylo. Přesto nebo spíš právě proto najdeš na tehdejších kolech nesmírně zajímavá technická řešení s fascinujícími detaily, třeba první odpružené vidlice a představce, systémy Softride nebo rámy Slingshot. I přes tu bohatou invenci, kterou cyklobranže vykazovala, si servisák většinou vystačil se šroubovákem, stranovým klíčem a kladivem,” zmiňuje Jeroen své nejoblíbenější nářadí. Naštěstí má prý šikovné dobrovolníky, kteří to umí i s pokročilejším nářadím. Že je v jednoduchosti krása, se oba shodneme a dál pokračujeme v nostalgické chvále let minulých.

„Každá značka měla své poznávací znamení, Cannondale masivní hliníkové trubky, Kona nebo Brodie sloping, Klein typické patky, vnitřkem vedená lanka a mohl bych jmenovat další a další výrobce. I já se svým mizerným zrakem poznám značku starého kola na první pohled. Je zajímavé sledovat, odkud jsme vzešli a co nás dostrkalo do současného stavu, kdy se produkční modely podobají jeden druhému. Dnes totiž stačí zajet do Asie, vybrat si rámy a díly z katalogu a můžeš rozjet svůj byznys. Přesto přijímáme do sbírky kola s datem výroby po roce 2000. Vybíráme si ale taková, u kterých je šance, že se stanou kultovními,” říká Jeroen a vrací se ke svým dalším oblíbencům: „Obdivuji příběh značky Specialized od jeho počátku. Líbí se mi staré černé Stumpjumpery s rudým nápisem. Je jich tu ve sbírce mezi sedmi a dvanácti kusy. Postupně se mi sešly. Prostě když jsem viděl na internetu Spešla a nebyl si jistý, zda ho mám, radši jsem ho vzal. Jak říkají Angličané, better be safe than sorry,” směje se Jeroen a nadšeně pokračuje ve výčtu: „Baví mě kanadský Rocky Mountain, ostatně vyrobili jedno z mých prvních kol. I dneska se na Rockym rád svezu. Proháním moderní devětadvácu z karbonu, říkám jí něžně ‚plastic Tupperware shit‘.“ (poznámka autora: Tupperware je americká firma vyrábějící plastové dózy a další kuchyňské doplňky z plastu:).

Jeroenovy karbonové rakety si nešlo nevšimnout. Stojí zaparkovaná hned za vchodovými dveřmi. Dostal jsem u ní přednášku na téma nudných soudobých barevných schémat. Plán je prý takový, že brzy dostane nový kabát. Neonově růžový nebo žlutý. „Chci jezdit na barevných kolech a oblékat se do barevných dresů. Důvod netkví ani tak v tom, že bych nutně potřeboval vypadat retro. Mám prostě rád barvy a mým životním mottem je: ‚Čím víc barev v životě máš, tím šťastnější jsi‘. Život přeci není černobílý.“

Pro sběratele a jeho sbírku je vedle zaměření důležité i to, jak přistupuje k péči o svá kola. Cestou do expozice jsme minuli malou dílničku, ve které se to všechno odehrává a já se ptám, jaké je to pečovat o téměř osmi set hlavou stáj. „Mezi dobrovolníky mám šikovné servisáky, kteří pečují o kola a vracejí jim jejich dobově korektní setup. Jsou tu špičkové muzejní kousky, které zaslouží respekt. U některých kol mě ale baví držet stav, v jakém se k nám dostala. I v tom tkví autentičnost. Bylo naprosto přirozené, že si majitel své kolo postupem času vyladil k obrazu svému. Takže tu máme exempláře, které mají původní jen rám a možná sedlovku. Když jsme u té autentičnosti, nepotřebuji, aby to tu bylo všechno úplné concours d'elegance. Žádnou nablýskanou umělost tu nepěstujeme. Mám rád kola s patinou, protože je na nich vidět, že opravdu jezdila,” říká Jeroen a dodává, že vše, co bylo muzeu darováno, tímto aktem definitivně odešlo do zaslouženého důchodu. „Vnímám to tak, že darem vyjádřili majitelé přání zachovat svá kola dalším generacím. Proto na nich nejezdím, nebylo by to ohleduplné. Něco jiného jsou kola, která jsem do sbírky koupil já. Ale ani tady nemám šanci. Kdybych je chtěl za jediný rok projet všechna, musel bych vyjet alespoň dvakrát denně, pokaždé na jiném stroji.”

Sny sběratele se 780 koly

Když po hodině a půl hlásím poslední otázku, Jeroen se jen ušklíbne. „Už?” A mluví další půl hodiny. Rozebíráme jeho vize. I když překypuje energií, posteskne si, že by chtěl svou vášeň delegovat také o několik generačních pater níže. To proto, aby bylo o muzeum postaráno, až odejde z tohoto světa. Je mu kolem padesátky, takže to rozhodně není aktuální téma. Společně diskutujeme o tom, zda mladé osloví třicet let staré kolo na šestadvacítkových ráfcích. Není tím jediným spouštěčem vášně nostalgie po našem vlastním mládí? „Pravda, dnešní dvacátníci nevyrostli s plakátem Tinkera Juareze na stěně a osmdesátková kola už ani teď nejsou sběratelský mainstream. Devadesátkové Kleiny naopak zažily boom, který trvá dodnes. Lidi z nich magoří a celý trh je přeprodaný. Uvidíme jak dlouho tahle mánie vydrží. V důchodu budou sběratelé řešit jiné problémy, než kolik mají kol značky Klein. Tady podle mě záleží hlavně na výrobcích kol, jak se ke svému dědictví postaví. V Holandsku je to zatím velká bída,” kroutí hlavou Jeroen. Shodneme se na tom, že by se každá firma, nehledě na obor, měla zajímat o to, z čeho vyrostla. „Pokud se nechtějí starat sami, mohou podpořit specializované sběratele, kteří existují téměř u každé velké značky. My už prvního ‚heritage‘ sponzora získali. Podpořili nás lidé z Meridy, vybavili nám půjčovnu kol a rozšířili tak portfolio zážitků, které lidem můžeme nabídnout.”

Od vizí se ještě posouváme o patro níž. K praktickým cílům. „Pořád třídíme, katalogizujeme a ještě chvíli budeme. Kola, díly, dresy, literaturu. Co nemá žádnou muzejní hodnotu, jde na charitu. Příští rok na jaře chystáme přesun celého našeho katalogu, fotek, příběhů kol, skenů brožur a dalších materiálů na internet. Otevřeme takové digitální dvojče našeho muzea. Jako bonus si tam každý bude moci nahrát fotky svého horského retro kola. Postupně z toho vybudujeme největší portál svého druhu na světě,” říká Jeroen a oči mu u toho svítí nadšením. Pak mi připomene své plány, o kterých mluvil už během prohlídky v obležení desítek exponátů. „Mám ve sbírce kola zhruba 160 až 170 značek. Můj plán je dosáhnout na čísla 250 značek a 1 001 kompletního kola. Do toho tady chci vybudovat plnohodnotnou knihovnu. Stěnu tělocvičny, kde máme vysoké regály s literaturou, opatříme schůdky a zpřístupníme ji návštěvníkům. Bude možné sem chodit bádat v našem fondu, sednout si do pohodlných křesílek a dát si u toho kafe.”

Blížíme se ke konci, teď už opravdu. Ptám se Jeroena, jaké má sny. Splněné i ty, které ještě čekají na wishlistu. Jsem opravdu zvědav, jak mi odpoví člověk, který vlastní téměř osm set kol. „Ve sbírce mám Ritchey Plexus, Specialized Ultimate, Moots, Yeti nebo Trimble. Rozhodně ještě je o čem snít. Chci sbírku doplnit o Off Road Toad, Rocky Mountain Ti Bolt, Thunderbolt nebo Suzi Q, Mountain Goat nebo Groove Innovations. Vím, že pokud se něco z toho objeví v dosahu muzea, nebudu umět říct ne i když už začínám mít problém s prostorem. Pořád je tu ten závazek dostat se na 250 značek a já upřímně nemám žádné kolo z Česka. Uměl bys mi to zařídit?” ptá se Jeroen a mně se v hlavě začínají rodí plány, jak to udělat. „A ne, další školu už opravdu kupovat nechci,” odpovídá bleskově na moje následné popíchnutí.

Kromě doplnění sbírkového fondu má Jeroen ještě jeden velký sen, a to vydat se do Spojených států do Mountain Bike Hall of Fame. Rád by se potkal se a pohovořil s Gary Fisherem a Joe Breezem. Tři roky nazpět mu tito dva borci poslali zdravici k pátým narozeninám muzea. Připojil se k nim ještě Tom Ritchey. Celé se to neslo v duchu respektu k tomu, co dokázal vybudovat. Zcela zaslouženě a plným právem.

Děkuji Jeroenovi, loučím se a vyrážím na další cestu. Venku se setmělo a já vím, že se na tohle místo chci brzy vrátit.

Příběhy pod čarou: Párová terapie v muzeu

Když sbíráš kola a tvůj partner začne protestovat, vezmi ho do muzea. Jeroen vzpomíná na návštěvu, která se ve finále zvrhla ve zvláštní druh párové terapie: „Vlastně to byly návštěvy dvě. Přišel se k nám podívat sběratel jen o něco starší než já. Nabízel jsem mu komentovanou prohlídku, kafe a koláč, nic z toho nechtěl. Byl zahloubaný do sebe. Zřejmě o něčem intenzivně přemýšlel. Pečlivě si prohlédl celé muzeum a zůstal až do zavíračky. Pak za mnou nesměle přišel a zeptal se, jestli může příště přivést svou ženu. Řekl jsem mu: ‚Jasně, proč ne,‘ a začalo mi to v hlavě šrotovat.”

„Druhý den v 9:10, těsně po otevření dveří muzea, sem oba nakráčeli. Sběratel se vydal za mnou a zeptal se, jestli může vzít svou ženu dozadu, podívat se na na sbírky. Řekl jsem mu: ‚Jasně, proč ne,‘ a začal být ohromně zvědavý, co se stane. Šel jsem s nimi. Žena měla vytřeštěné oči a určitě si v duchu říkala: ‚Kde to ksakru jsem.‘ Ve čtvrté třídě, kde je kol nejvíce, sběratel rozpřáhl ruce, otočil se na ženu a povídá: ‚Tady vidíš, miláčku, že blázen nejsem. Jsem ještě pořád docela normální.‘“

Příběhy pod čarou: První Stumpjumer v Evropě

Patnáct let už to bude ode dne, kdy do sbírky přibyl tento starý Specialized Stumpjumper. Jeroen si tou dobou předělával své bydlení a u toho (jak jinak) paralelně sledoval eBay. V jeden moment se v aukci objevil stříbrný Specialized, v titulku byla ovšem značka kola napsána špatně a přiloženy byly velmi špatné fotografie. I přes to šlo identifikovat řídítka tolik specifická pro horská kola z osmdesátých let. Říká se jim „bulmoose handlebar”. Jeroen neváhal a vytočil telefonní číslo uvedené v popisku aukce. „Jen zřídka přihazuji v aukcích. Pokud je ta možnost, vždy radši zvednu telefon a na rovinu se zeptám, jakou minimální cenu prodejce požaduje.” Na druhé straně drátu se ozvalo: „Něco mezi padesáti a sto eury by bylo fajn.” Pánové se domluvili na 85 EUR a jelo se.

„Obratem jsem vytočil druhé telefonní číslo, tentokrát kluka, co pro mě dělal na stavbách. ‚Sedni do auta, vyzvedni mě doma a jedeme,‘ říkám mu,“ Kolo bylo na prodej v jednom cykloobchodu. Jeroen se prodejce zeptal, jak se tam dostalo a ten opáčil, že ho u nich nechal zákazník. „Byl to starý pán, který v osmdesátých letech pracoval na zaoceánských lodích. V jednom americkém přístavu se mu ve výloze zalíbil tenhle stříbrný Stumpjumper. Bylo to tak intenzivní, že kolo ihned koupil, naložil do lodi a přivezl do Holandska. Velmi pravděpodobně to bude první Stumpjumper v celé Evropě,” říká přesvědčeně Jeroen. Příběh pokračuje dál. Se svým majitelem Spešl projel celý svět. Dostal širší blatníky a nosič na bagáž. „Když pak ke stáru pánovi došly síly, zašel do jednoho ze svých oblíbených cykloobchodů a domluvil se s majitelem, že mu kolo pomůže prodat a za část utržených peněz spolu vypijí pár pivek. Ten příběh se mi tak líbil, že jsem jim nakonec nechal 120 EUR a kolo si odvezl domů.”

Před nedávnem pořádali v muzeu „Magura Days” a jeden z účastníků za Jeroenem přišel se zajímavým poznatkem. „Ten člověk byl mechanik a povídá mi, že můj Spešl vypadá přesně jako Spešl, který jim visí na fotografii v dílně a který patřil jednomu z jejich zákazníků. Když k tomu dodal, že na pozadí je přístav, bylo jasné, že se jedná o jedno a totéž kolo.” Pro fotografii se Jeroen vydal a dnes je její kopie součástí muzejního fondu. Na kolo nedávno koupil v Itálii originální kliky, v USA pak sedlo a brzdové páky, blatníky a nosič šly naopak dolů. „Chtěl jsem ho původně nechat ve stavu, v jakém přišlo do sbírky. Původní osazení se mi ale nakonec líbí víc. Časem možná ty blatníky a ten nosič vezmu, pověsím je na zeď hned vedle kola a přidám pár fotek, aby bylo vidět, jak to kolo vypadalo, když s ním jeho majitel projel celý svět.” uzavírá Jeroen.

publikováno v časopise Velo 9/2022